Hra Petere Quiltera „Je úchvatná“ vypráví pravdivý příběh ze života Florence Foster Jenkinsové – nejhorší operní zpěvačky na světě – která díky své síle a kouzlu osobnosti dokázala nemožné. Zpívala na plesech v New Yorských hotelích, v koncertních síních a nahrála několik skladeb v nahrávacím studiu Melotone.
Síla toho, jak šla za splněním svého snu, jakou radostí a láskou překypovala při zpěvu, jak vdechovala život svým prapodivným tanečním kreacím, jak milovala své publikum .. to všechno strhávalo lidi na její stranu a rádi jí odpustili „nějaký ten tón mimo“. Ona všechno dělala tak, aby se cítila dobře, aby byla šťastná a proto byli šťastni i lidé kolem ní. Její sláva nespočívala v hudebním nadání, ale právě naopak v jeho nedostatku. Měla špatný hlas neuměla dobře intonovat ani udržet rytmus, ale hudbu nadevše milovala a tvrdě pracovala na láskyplném masakrování hudebních klenotů Mozarta, Strausse a dalších. Florence zpívala falešně, ale s velkým gustem a s pocitem družnosti. Její tóny vřeštěly i trylkovaly, byly vášnivé i něžné, ale nebyly v žádném vztahu k tónům, které byly vyžadovány. Kostýmy, v nichž vystupovala, si šila k obrazu svému a vynikaly hlavně při pohybu a dramatických gestech, kterými ozvláštňovala své árie. Co se týká pěveckého projevu, jednalo se o vrchol úděsnosti. Mount Everest falešného zpěvu. Tohle všechno ovšem Florence neslyšela, vnímala pouze nádherný a čistý zpěv, který slyšela ve své hlavě a ve svém srdci. Byla to vlastně velmi šťastná žena, vzdorovala všem kritikům a vytrvale šla za svým snem. Vždy zpívala s takovou vervou a oddaností, jako by to byl největší výkon jejího života. A její posluchači ji za to milovali. Stala se ztělesněním vžitého pořekadla: „ Je to tak hrozné, až je to krásné.“ Největším vrcholem její kariéry se stal koncert v Carnegie Hall dne 25.října 1944, který byl vyprodaný týdny dopředu. Dva dny po tomto životním úspěchu dostala Florence infarkt, na jehož následky o měsíc později zemřela. Na jejím náhrobku stojí: „Lidé můžou říkat, že neumím zpívat, ale nikdo nikdy nemůže říct, že jsem nezpívala.“

‍

Dobřichovická divadelní společnost se s tímto představením opět zúčastnila přehlídek amatérských divadel v Sadské, Vysokém nad Jizerou a nakonec se probojovala na celostátní přehlídku Jiráskův Hronov. Herečky, herci, režisérka, návrhářka kostymů i celý soubor získali četná ocenění.